Sobibor: nelidské běsnění uprostřed bažin a jezer

Přesně měsíc jsem se nebyl schopný dostat k tomu, abych převedl do slov děsivý zážitek a pocity, které jsem na začátku května prožíval, když jsem vyrazil na východ Polska k ukrajinsko-polské a polsko-běloruské hranici. Navštívil jsem místa, kde narazilo lidství na své dno a ukázalo, že může být brutálně nelidské.
Večer, kdy chci konečně začít psát odkládaný text, zadám do vyhledavače ono slovo – Sobibor. A vyskočí na mě jen pět hodin starý článek o tom, že zemřel poslední z vězňů, které šílenství vyhlazovacího tábora přežil – ve 96 letech odešel Semion Rosenfeld – byl jedním z těch, kteří se aktivně účastnili vzpoury vězňů v táboře, kde bylo zavražděno 250 tisíc lidí.

Sobibor – památník plynových komor (Marek Síbrt)

Oblast Sobiboru je krajinou jezer a bažin. Cesta sem z Lublinu zabere autem během víkendového rána zhruba hodinu a půl. Kolem obce Leczna projíždíte krajinou černého uhlí – dolu Bogdanka, dále ale také půvabnou krajinou Poleského národního parku – v krajině čápů, jezer a řek se cítím jako v oblíbeném Pobaltí.
Vesnička Sobibor leží v hraničním polsko-ukrajinsko-běloruském trojúhelníku u města Wlodawa. Jedná se vlastně o rekreační turistickou oblast s několika jezery, která je protkaná sítí cyklostezek. Kdyby. Kdyby tady nevzniklo místo, kde bylo během roku a půl zabito čtvrt milionu lidí během Operace Reinhardt.

Sobibor (Marek Síbrt)

V sobotu dopoledne na začátku května Sobibor spí. Železniční zastávka nebudí dojem zrovna frekventovaného provozu – spíš chátrajícího místa, pár domků u cesty je opravených, pár je v horším stavu, sídlo místního polesí je reprezentativní. Kolem silnice korzuje několik mladých párů s kočárky. Příliš návštěvníků v odlehlé lokalitě daleko mimo hlavní polská centra nepotkáte. Třeba v jiný čas ano, nevím…
Sama vlaková stanice působí velmi zanedbaně, provoz zde asi spíš nefunguje, než funguje…Na rozdíl od let 1942-1943, kdy sem mířily desítky tisíc lidí, kteří byli uvedeni v nevědomost toho, co strašného je tady čeká…Prý přestupní tábor na cestě do tábora pracovního…

Sobibor – železniční stanice (Marek Síbrt)

Pár desítek metrů od vlakové stanice se právě buduje muzeum, které bude připomínat hrůzy toho, co se tady událo. Žádné upozornění nebo výraznou navigaci k pietnímu místu při cestě z Wlodawy podél cesty nečekejte. Jeďte podle citu, nebo podle navigace….
V sobotu ráno se tu nepracuje, ale je třeba přiznat, že v Polsku jde o období květnových svátků, které jsou vnímány se vší vážností a významem (Ústava z roku 1791). Stavba to bude moderní, temná/černá jako historie místa samotného. Od ní je to minuta chůze směrem k pietnímu místu bývalého vyhlazovacího tábora – památníku plynových komor.

Sobibor – památník plynových komor (Marek Síbrt)

Pravda je, že právě budovaná budova působí v prostředí odlehlé vesničky s drobnou a tradiční zástavbou poněkud kontrastně. Jde o hypermoderní návrh, který navíc v kombinaci s temnou barvou působí u silničky…zvláštně…Při návštěvě dalších lokalit v Majdanku (autor se mu věnoval v minulém blogu), nebo Belzecu (autor se mu bude věnovat v následujícím textu) je ale třeba říct, že Poláci v tomto ohledu drží linii. Takže je třeba počkat, co v Sobiboru skutečně vyroste a čím bude vyplněno.

Sobibor – muzeum (Marek Síbrt)

Naprosto upřímně přiznávám, když jsem krokem projížděl autem a oblast bývalého tábora hledal, napadlo mě: To snad není možné. To je absolutní cynismus. V obci s tak děsivou minulostí budují sklad/výrobní továrnu/montovnu, kousek od onoho místa. Polákům se omlouvám. A prosím, aby mě omluvili i oni…Ale snad na to mám potom, kdy jsem na podzim kousek od památníků holocaustu u vlakové stanice Radegast v Lodži, odkud byli odváženi obyvatelé ghetta do vyhlazovacích a koncentračních táborů, viděl firmu prodávající kamna a podobná zařízení, nárok na to, aby byla moje hloupá úvaha prominuta….

Lodž – Radegast (Marek Síbrt)

Tábor byl nacisty zlikvidován 17. října 1943, pouhé tři dny po povstání 300 vězňů, z nichž bylo 170 bezprostředně zajato a zastřeleno, konce války se jich údajně dožilo 50. Děsivému účelu sloužil od května 1942, zavražděno zde bylo čtvrt milionu lidí. Od července do září 1942 bylo šílenství zastaveno, aby mohlo být následně zdvojnásobeno…Kapacita plynových komor vzrostla z 600 na 1200 lidí.
Vzpoura před začátkem likvidace byla iniciována také informací, že tábor bude změněn na továrnu na munici, která prosákla mezi vězně. Ti logicky reagovali na pocit ohrožení snahou o útěk, která byla krvavě potlačena.

Oblast Sobiboru je i dnes odlehlá od velkých měst, zalesněná a řídce osídlená. I to bylo jedním z důvodů, proč bylo vybráno nacisty toto místo a proč se na stavbě tábora podíleli kromě 80 Židů z ghett v okolních sídlech (po dokončení prací byli zastřeleni) především místní lidé.

Před komplexním dokončením celé pietní lokality vyrážíte aktuálně od silnice k bývalému táboru – památníku plynových komor – lesní cestou. Ta je upravená/vyasfaltovaná a vede přímo k hlavnímu památníku, který byl vytvořen jako zvlněná mýtina uprostřed okolních borovicových a březových porostů z bílých oblázků, kamínků…Symbolizují kosti mrtvých, děsivou smrt v plynových komorách, popel mrtvých, nevinnost zavražděných a života v kontrastu s děsivým běsněním vrahů…

Sobibor – vyhlazovací tábor (Marek Síbrt)

Při cestě mezi stromy k centrální části lokality působí sněhově bílá vykácená plocha z oblázků s mohutným šedivým kamenným kvádrem (pomníkem) před ní drtivě. Až vás rozbolí oči, tělo, duše…
Od silnice se také můžete vydat alejí paměti, podél cestičky jsou u stromů umístěny kameny označené jmény těch, kteří byli v místě zavražděni. Pravděpodobně půjde o cestu z areálu muzea, až bude dobudováno. Míjíte destičky s polskými, českými, slovenskými, německými, nebo také holandskými a litevskými jmény…

Sobibor – alej paměti (Marek Síbrt)