Smutek a bolest, radost i veselí: dva víkendy se svatou Barborou
První adventní neděle v letošním roce. Žádné rozsvěcování vánočních stromečků a vystoupení hvězd často za zenitem své kariéry mohutně zasypané z obecních a městských rozpočtů, nebo z příjmů nákupních chrámů. Pěkně jako každý rok do Karviné – do kulturního domu Družba. Za hornickými sirotky a vdovami.
Druhá adventní neděle taky náročná. Hlavně ráno po sobotním pátém ročníku tradičního starobylého obřadu Skoku přes kůži ve Stonavě. Pivní mast, zpět karmín a veselí. Ale také vzpomínka a pieta za havíře, kteří zemřeli v dolech, šachtách a lomech.
Pisatel blogu – nehorník, kancelářská myš, absolvent filozofické fakulty – odešel z černouhelného průmyslu před necelými třemi a půl lety. A přesně před čtyřmi lety se rozhodl, že to udělá. Od té doby si na rozdíl od některých – třeba politiků – vnitřně nastavil rovinu střetu zájmů a nic, co se týká bývalého zaměstnavatele, nekomentuje. Ani zde na blogu, ani mediálně kdekoliv jinde. Ač by často jistě bylo co. Ale dvě výše zmiňované akce jsou výjimka. Vnitřní potřeba se k nim vrátit, protože zdůrazňují něco důležitého, něco symptomatického a symbolického, co se havířiny týká. A na co by se nemělo zapomínat.
Spolek svatá Barbora se stará o rodiny havířů, kteří zemřeli při práci v provozech OKD. A oslava svátku Svaté Barbory je dnem pravidelného setkání. Barboradování – chcete-li oficiální název akce. Když jsem před devíti lety byl na této akci poprvé, velký sál bývalé kompresorovny hornického muzea Landek Parku v Ostravě – Petřkovicích byl poměrně výrazně zaplněn. Akce se účastnilo vedení všech šachet, hudební program byl kromě vystoupení dětí z Barborky vyšperkován vystoupením čerstvé superstar Martina Chodúra, předávaly se šeky ze šachetních skoků přes kůži ve statisícových částkách…celá akce vlastně působila poměrně velkolepě, ale přesto se i díky landeckému prostředí neslo odpolednem to zásadní – vše vypadá pěkně a napozlátkovaně, ale někde v minulosti, v podvědomí, v samotných základech je skryta tragédie a bolest. A je tady někdo, kdo se o tyto rodiny stará. Je tu něco jako kontinuita a sounáležitost hornického prostředí, a to ho činí jedinečným. Nová zkušenost při příchodu z malé firmičky do největšího regionálního kolosu – asi to tak má být.
Střih. Prosinec 2018. Největší pozitivum: dětí – hornických sirotků je výrazně méně, než tomu bylo v minulosti. Jejich počet je poloviční, je tady také méně úplně malinkých dětí. I to ukazuje, že přesto, že hlubinné hornictví bylo a je práce přinášející rizika, opatření zvyšující bezpečnost v dolech mají smysl. Akce je méně pompézní, komornější, předává se méně šeků a místo velké části vedení černouhelné společnosti jako před devíti lety, je tu čelních představitelů jen pár. Ale například – generální ředitel ano, provozní ředitel, který odešel někdy před pěti lety a ve společnosti už nepůsobí, také. I to ukazuje, kdo, co a jak cítí.
Setkání je dojemné. A k lidem, kteří se ve spolku o rodiny bez otců starají, aby toto omezení cítily co nejméně, je třeba cítit respekt.
Stonava. 8. prosince. 5. Skok přes kůži pořádaný Spolkem krojovaných horníků při obci Stonava. Tradiční hornická akce, jejímž hlavním symbolickým centrem bylo původně přijetí nových adeptů do stavů hornického jejich přeskočením hornické kytlice a pasováním do hornického stavu, mísí tradiční úctu k hornickému řemeslu, recesistickou zábavu, popíjení pivní masti z celůvky (piva z půllitru) a hodování, zpěv hornických písní (karmín) s vážnější tématikou. Celým večerem se vine a v písních často také zaznívá stejná věc, o níž jsem psal výše. Vzpomínka a pieta za kamarády, kteří se nevrátili ze šichty domů. I tady se vybírají peníze pro hornické sirotky, i tady se deklamuje a zpívá za tragicky zemřelé kolegy. Akce ukazuje, že hornictví je krásná práce, na kterou je třeba být hrdý, ctít její tradice, obyčeje a náležitosti. Ale také to, že je to práce, která dokáže být mimořádně krutá, je třeba k ní přistupovat s úctou a pokorou a pomáhat těm, jejichž rodiny zasáhl nepříznivý osud.
Skok přes kůži je unikátním zvykem, který by si rozhodně stejně jako řada jiných našich tradic zápis na seznam památek nehmotného dědictví UNESCO zasloužil. Ačkoliv jeho novodobá varianta se může v některých aspektech od té původní poněkud lišit – je tu více hostů než hornických adeptů, přijímáni do stavu jsou často ne začínající horníci, ale vážení hosté (v tomto případě třeba ze Slovenska, nebo Ruska)…Ale ty základní aspekty, které byly popsány výše, zůstávají a jsou naprosto jedinečné a pro člověka mimo obor působivé jako zjevení z jiného světa…Samotné prostředí a jeho příprava, detailně propracovaný program se všemi nezbytnými parametry, recesistické soutěže propracované do nejmenšího detailu…obdivuhodná preciznost přípravy…
Svatá Barbora z Nikodémie je jedním ze čtrnácti pomocníků, k níž se lidé obracejí v nejtěžších chvílích. Zprávy o jejím životě jsou kusé, stejně tak jako varianty toho, jak zemřela. Podle jedné z verzí se při útěku schovala do jeskyně, protože ji otec nutit provdat se za pohana, ačkoliv ona tajně přijala křesťanství se slibem uchovat své panenství po celý život jako Kristova nevěsta.
Symbolické je to, že skála se před ní při útěku zázračně otevřela. Přesto byla zradou dopadena, následně bolestivě mučena a týrána, aby se vzdala Krista. Bolesti nepodlehla a svou víru si uchovala. Když jí na popravišti sťal hlavu vlastní otec, z jasného nebe vyšlehl blesk a zabil ho. Protože se před smrtí i přes bolest, kterou procházela, modlila za kající, je také přímluvkyní za šťastnou hodinu smrti. Svatá Barbora přináší do našeho života sílu odhodlání stát si za svým, neustoupit ze svého přesvědčení i přes utrpení, které to může přinášet. Svatá Barbora nám přináší naději.
