Chelmno nad Nerem: Děti z Lidic a Ležáků v pekle lidské zvrácenosti

Chelmno je malá, klidná, nenápadná vesnička. Když do ní přijíždíte během nedělního dopoledne, dominuje jí krásně opravený kostel Narození nejsvětější Panny Marie na vyvýšeném místě, z něhož právě zní tóny probíhající bohoslužby. Z odlehlé strany slyšíte auta svištící na dálnici, z boku leží přes malé údolí – spíš prudký zářez, řekli bychom – bývalý vyhlazovací tábor Chelmno (Kulmhof). Něco co místo vytrhává z jeho zdánlivě poklidného bytí, které tady přece bylo PŘEDTÍM a je i nyní.

Parkujeme na protější straně silnice. Na parkovišti stojí retroautobus, jinak prázdno. V areálu bývalého tábora je otevřeno. Návštěvníci žádní. Stojím u vstupní brány a z kostela zní uklidňující sborový zpěv liturgických písní. Kontrastní moment se vším všudy.

Přicházím k opravenému baráčku v areálu, který je označený jako tourist point. Vcházím dovnitř, dostanu alkoholovou ránu do nosu a vyjde padesátnice, která mi oznámí, že se vstupné neplatí. Žádné studijní materiály prý nedostanu, do místnosti pro návštěvníky nemám lézt, protože se maluje, po areálu se můžu projít, ale právě probíhá rekonstrukce protějších budov, takže dovnitř mě stejně nepustí. Mám se jen porozhlédnout a možná potkám kolegu, který mi řekne o táboru víc. Žena zapadne zpět do potemnělé místnosti a své opilecké letargie.

Mladý muž, který mě zastavuje po dvou minutkách procházky po areálu, je profík. Vysvětlí mi situaci. Vnitřní expozice se chystá, zatím jsou sanovány zbytky zámku/tvrze/panského sídla, které tady sloužilo jako základna pro nacisty. Tu při likvidaci tábora a zahlazování stop zlikvidovali stejně jako vše ostatní – především vedle stojící nově vybudovanou sýpku, v níž byly izolováni například poslední vězni čekající na smrt. Uvnitř je malá expozice popisující život v táboře s artefakty každodenního života v něm.
Nacistů v táboře údajně působilo kolem 140 – 20 příslušníků SS a 120 policistů. Po likvidaci tábora byli kvůli utajení děsivé skutečnosti odesláni ve většině plnit své úkoly na Balkán, odkud se většina z nich nevrátila. Byli umlčeni navždy. Stopy mizí…

V táboře zemřelo minimálně 152 000 lidí. Dominantně šlo o obyvatele lodžského ghetta, ale také lidi z jiných zemí (Německo, Rakousko, Lucembursko, Československo), kteří se sem často přes Lodž dostali. V nákladních vozech bylo zplynováno také více než 80 dětí z Lidic a 11 dětí z Ležáků. To jsem nevěděl a fyzicky vás vždycky zabolí, když vidíte mezi obětmi někoho, s nímž máte jakousi, byť vzdálenou spojující linku…
Ležáky jsme na jaře navštívili. To místo má ohromnou sílu a je třeba přiznat našim kompetentním úřadem, že zde vzniklo pietní místo na úrovni, které jasně demonstruje, že nám naše minulost není lhostejná a umíme k jejímu uctění přistoupit odpovědně.

Z Lodže do Chelmna směřovaly také transporty místního romského tábora. Výše uváděné číslo obětí se bere jako nejnižší prokázané. Řada údajů hovoří o čtvrt milionů zabitých, ale i vyšších číslech.

Chelmno byl první tábor zřízený na území okupovaného Polska nacisty. Fungoval ve dvou periodách. První od prosince 1941 do dubna 1943. S cílem zahladit stopy pak nacisté zlikvidovali krematiorium i panské sídlo sloužící jako jejich základna – překvapivá vás, že nešlo o nijak rozlehlý objekt.
Samotná likvidace vězňů probíhala v nákladních vozech pomocí výfukovaných plynů. Odporná inovace od dřívější smrti zastřelením, která pak pokračovala ďábelsky dál až k vyhlazovacím táborů Sobibor nebo Belzec s plynovými komorami v podobě baráků.
V létě 1942 byly transporty do Chelmna zastaveny. Rozkládající se těla hrozila způsobit epidemii. Bylo proto rozhodnuto je vyzvednout z hrobů a spálit na plochách k tomu určených. Vybudovala se krematoria.

Druhá etapa odstartovala v březnu 1944 a trvala do ledna 1945. V blízkém Rzuchówském lese byly vybudovány baráky a mezi 23. červnem a 14. červencem roku 1944 dorazilo v Lodže deset transportů. Pak byly popravy zastaveny a poslední skupina vězňů zůstala v Chelmnu uvězněna v sýpce vedle panského sídla. Poslední popravy zastřelením proběhly v noci ze 17. na 18. ledna 1945.

Když jsem se procházel po ploše bývalého tábora. Bylo mi to divné. Říkal jsem si, tak malá plocha a tolik utrpení? Jak to bylo možné provést? Teprve naučné tabule před budovou budovaného muzea mi daly návod. Samotný památník a místo srdce lidské temnoty leží zhruba pět kilometrů odsud v Rzuchówském lese.

Přijíždím k rozlehlé vykácené ploše uprostřed borovicového lesa. Té dominuje mohutný betonový monument. Z příchozí strany je na něm zobrazen zástup vyděšených postav jdoucích na smrt. Z druhé strany je vytesáno poselství (Byli jsme vzati od starců po kojence mezi města Kolo a Dabie. Byli jsme odvezeni do lesa a tam jsme byli zplynováni, zastřeleni a spáleni. Proto žádáme, aby budoucí bratři potrestali naše vrahy. Žádáme také svědky, kteří žijí v této oblasti, aby dále šířili povědomí o těchto vraždách do celého světa…).

Kolem monumentu směřujeme do zadní části odlesněného prostoru. Zde leží symbolická, ale v minulosti bohužel i reálná pole statisíců mrtvých symbolizovaná drobnými kamínky. Tady fungovalo pět krematorií umístěných v zemi v podobě roštů obezděných betonem…
Okolo kamínkových ploch je řada památníků, monumentů, náhrobků s jmény skupin lidí, kteří zde byli zavražděni. Atmosféra je ponurá. A mrazivá stejně jako konec listopadu v centrálním Polsku. Dostává se vám neodbytně pod kůži…

Odcházím z místa, kde lidstvo posunulo opět své dno, kolem památníků ležáckých a lidických dětí. Každý rok je údajně navštěvují také školáci z Čech – žáci pardubických základek, pro něž akci pořádá Československá obec legionářská. To zaslouží ocenění. Na některé události se nemá zapomínat.
Mrzne, je pošmourno, Polsko je zahaleno do smogu.

Pobyt v Chelmnu údajně přežilo maximálně sedm lidí. Někde jsem přečetl údaj, že byli pouze tři…