Vampyrismus na Jesenicku: Víra v upíry
Víra v upíry spočívala v představě, že někteří mrtví nemají v hrobě klid, vycházejí v noci ven, přepadávají lidi i dobytek, moří je tlačením na hruď i celé tělo, zjevují se v noci jako strašidla v podobě koček, kozlů či kamzíků, budí lidi i zvířata ze spánku. Podezříváni byli mrtví, kteří po smrti ihned neztuhli, případně už za života budili svým chováním dojem, že čarují, léčí nebo mají spojení s ďáblem. Věřilo se, že tito jedinci mohou na hřbitově nakazit dříve nebo nedávno pohřbené osoby. Jediným prostředkem, jak je zneškodnit, byla exhumace, dodatečný trest utětím údů a hlavy, spálením těla nebo pohřbením na hranici mezi vesnicemi, aby nevěděli, kde mají škodit. Často byly tyto mrtvoly v nových hrobech kladeny obličejem do země a posypány nehašeným vápnem.
Podezřelí jedinci nebyli ihned po smrti pohřbíváni, zvláště jestli jejich těla neztuhla a uběhlo více dní, než našli klid v hrobě nebo byli předáni katovi. Zvlášť podezřelí byli mrtví, jejichž příbuzní byli předtím postiženi trestem exhumace. Způsobů, jak se zbavovat nočních příšer, bylo více a lišily se od vesnice k vesnici, ale jejich podstata byla stejná, strach z mrtvých, majících záměr s ďábelskou pomocí lidem škodit. Církev byla podle tehdy platných státních předpisů s touto pověrou úzce spojena, protože ona poskytovala prostřednictvím konsistoře povolení k exhumaci.
Tato pověra se vyskytovala v celé Evropě, zvláště na Balkáně a v některých přilehlých slovanských krajích. Byla však běžná i v německých krajích. Při prošetřování nařčení z vampyrismu se ustálil zvyk, že k exhumaci se dostavili zástupce konsistoře a vrchnosti, představení obcí, lékaři či ranhojiči. Nechyběli ovšem ani početní diváci, protože účast veřejnosti tvořila podmínku aktu spravedlnosti podobně jako při popravách. První zatím známý případ vampyrismu byl zaznamenán roku 1610 v Břidličné na Bruntálsku. Byla tam vykopána mrtvola ženy, jíž se přičítaly škody na zvířatech, a poté byla spálena. Podobných případů bylo snad víc, ale po převzetí Bruntálska Řádem německých rytířů hanobení mrtvol na čas ustalo. V kraji panovala velké pověrčivost. Lidé se v nemocích dožadovali pomoci u jedinců užívajících zázračných praktik, a když se účinek nedostavil, obžalovali je z čarování. Nebyl to případ ojedinělý, kdy venkovské kořenářky byly obviňovány z čarodějnických praktik. Je zřejmé, kolik pohnutek k obvinění z čarování poskytovala lidská pomstychtivost. Od roku 1679, kdy se vyskytla stížnost na posmrtnou magii ve Světlé a Andělské Hoře, se zprávy o řádění vampýrů na Bruntálsku množily. Mrtvoly byly vyhrabávány z hrobů a spalovány. Další případy se vyskytovaly postupně až do roku 1720 v Břidličné, Andělské Hoře, Rýžovišti, ve Václavově u Bruntálu. Hodně rozčílení vzbudila v Bruntále sebevražda ženy jednoho kožešníka, trpící melancholií. Byla sice pohřbena na hřbitově u sv. Michala, ale lidé začali trpět „velikým tlakem“ a nakonec byla patrně spálena. Byl to jeden z mála případů, kdy strašidla působila i ve městech.
Obdobná vlna vampyrismu zachvátila počátkem 18. stol i Libavsko, kde bylo vykopáno a spáleno několik dětí a starých žen v mnohých okolních obcích. Obecnému mínění podléhali i někteří kněží a kvůli klidu ve farnosti požadovali na konsistoři, aby vyhověla hlasu lidu. V některých vsích docházelo dokonce k masovým exhumacím. Po roce 1729 ztratila pověra na Libavsku na síle, ale tím nápadněji se ozvala opět na Bruntálsku, tentokrát v oblasti mezi Bruntálem a Opavou ve vsích Velké Heraltice a Svobodné Heřmanice. S obyvateli obcí nikdo nic nepořídil, jestli proti někomu vznesli obvinění z vampyrismu, byť faráři dávali zemřelým vysvědčení dobrého křesťanského života.
Vzruch kolem vampýrů přeskočil i na město Benešov, Velké Heraltice, Roudnou a Lomnici. Krajem se pohybovali vychytralí šarlatáni, kteří se jako domnělí zaklínači ďábla nabízeli zahrabat nebožtíky tak, že by více neškodili. V tu dobu se stalo pravidlem, že mrtví, jejichž příbuzní byli jako podezřelí z upírství spáleni, skončili stejně. Poslední vzplanutí vampyrismu proběhlo v roce 1754 opět ve Svobodných Heřmanicích. Tam zemřela žena vysloužilého vojáka, která už za života měla pověst čarodějnice. Poplašné zprávy o nočních strašidlech vyslýchala vrchnost, a ač výpovědi postižených byly pošetilé, uznala je za pravdivé. Bylo vyhrabáno 29 mrtvol, z nichž 10 bylo opět pohřbeno, zbytek spálen.
Opavské instance referovaly o masovém rozšíření vampyrismu ve své oblasti i do Vídně, odkud přišla obratem odpověď. Marie Terezie vydala 1. března 1755 dekret, v němž zamítla představy o strašidlech a čarodějnicích jako podvodné. Vinila současně některé duchovní, že dali pod záminkou posmrtné magie vyhrabat mrtvoly a pak je spálit. Proto zakázala kléru napříště cokoliv podniknout při udáních o strašidlech, čarování, hledání pokladů nebo posedlosti, dokud nebudou o nich zpraveny světské instance. Konsistoř byla postižena vrácením peněz, které vybrala od obcí za komisi při exhumaci. Panovnice si ovšem byla vědoma, že pouhým vydáním dekretu pověru nevykoření, a proto byli do Svobodných Heřmanic vysláni dva jezuité. Pobyli tam více dní, kázali proti pověře a nocovali v domech, v nichž údajně strašilo.
Zákrok světské moci měl vskutku osvobozující účinek, protože se pak již scény s trestáním mrtvol neopakovaly. Stále však zůstává neobjasněno, jak se mohl v takové intenzitě rozšířit vampyrismus na poměrně malém území v lesnatých částech Nízkého Jeseníku, když v podobné oblasti Valašska se nevyskytl vůbec a rovněž ne mezi Němci na jižní Moravě. Vampyrismus kolem Bruntálu a Libavé mohl mít ještě jednu motivaci, plynoucí z nízkého stavu lékařských znalostí. Podrobným studiem úmrtních matrik bylo zjištěno, že vysoké dětská úmrtnost v Libavé, postihující obvykle až 50 procent narozených dětí, dosáhla v letech kolem roku 1726 až 82 procent. Šlo patrně o dětskou epidemii, která v některých rodinách zkosila všechny děti. Časově se tato nákaza shoduje s vlnou vampyrismu kolem třicátých let.
Nezanedbatelný podíl viny na rozbujení pověry nesli i přivolávaní úřední svědci zvaní chirurgové, ranhojiči či lazebníci. Řemeslně patřili k holičskému cechu, sídlícímu v Olomouci. Tito řemeslníci se dali snadno ovlivnit davem a vydávali dobrozdání podle přání místních autorit, které je platily. Těžké bylo přemluvit promované lékaře, kteří většinou označovali úkazy na mrtvolách za přirozené a údajná strašidla za halucinace špatně živených venkovanů. Svůj díl viny nese jistě i sousedská zloba, škodolibost a touha po vzrušení.
Teprve průnik osvícenských myšlenek za vlády Marie Terezie a Josefa II. měl udělat konec pověrečným praktikám. Asi se to zcela nepovedlo, i když se čarodějnice a upíři dnes vyskytují jen v literatuře a ve filmech. Ale jen tak mezi námi – udělali byste si o půlnoci procházku po hřbitově?
