O krok blíže ke hvězdám z vrcholku hory Mauna Kea
Největší havajský ostrov dává letos svým obyvatelům dost zabrat. Láva se chrlí a ničí obydlí jižní části ostrova. Tato část je naštěstí obydlená méně, než sever ostrova, který se nachází za horou Mauna Kea. Na vrcholku této hory, která není aktivní jako Kīlauea na jihu, se nachází známé havajské observatoře.
Mauna Kea Observatories (MKO) je komplex zařízení pro astronomická pozorování, který se nachází na vrcholu sopky Mauna Kea největšího havajského ostrova. Samotná hora je obrovská – pokud bychom počítali její výšku ne od hladiny moře, ale přímo od jejího základu, byla by její výška přes 10 kilometrů a stala by se tak nějvětší horou na Zemi! Sopka se pokládá za spící, nikoliv za vyhaslou, naposledy explodovala před 4000 lety. Areál, který spravuje Havajská univerzita, se rozkládá na ploše dvou čtverečních kilometrů.
První observatoř letos slaví 50 let své existence, otevřena byla již v roce 1968. Oblast má ideální podmínky pro sledování oblohy: nachází se nad inverzní vrstvou a má proto více než tři sta jasných nocí v roce. Je zde minimální světelné znečištění a podprůměrná vlh- kost vzduchu. Nízká zeměpisná šířka navíc umožňuje pozorovat severní i jižní hvězdnou oblohu. Vědečtí pracovníci na observatořích jsou ubytováni v budovách Onizuka Center for International Astronomy, které slouží k aklimatizaci na horské podmínky. Všem návštěvníkům směřujícím na vrchol sopky je doporučeno v tomto centru strávit alespoň půl hodiny pro aklimatizaci organismu a vyrovnání atmosférického tlaku, než se vydají na vrcholek hory.
Cesta není pro každého
Cesta na vrchol se nedoporučuje těhotným ženám, dětem do 13 let, ani lidem trpícím srdečními potížemi. Rozmyslet by se měli i ti, kteří se ten den hloubkově potápěli v moři – ze silného tlaku při potápění až na vrchol s tlakem výrazně nižším, může propuknout tzv. kesonová nemoc. Cesta na vrcholek hory je z centra necelých 10 kilometrů, ovšem převýšení je obrovské. Onizuka Center je ve výšce 2800 metrů a vrchol hory dosahuje 4200 metrů. Nahoru se můžete vydat buď pěšky – takového odvážlivce z Japonska jsme viděli jen jednoho, nebo autem s pohonem všech kol, což jsme zvolili my. Po opuštění Onizuka Center jsme asi po sto metrech viděli značku přikazující zapnutí pohonu všech kol a že na vlastní nebezpečí právě vjíždíme na nezpevněnou cestu. Dále nechybělo upozornění, aby se řidiči ujistili, že mají dostatečné množství pohonných hmot. Na půjčeném Jeepu Wrangler měřák paliva ukazoval na větší polovinu nádrže benzínu, takže co se týče paliva, zůstali jsme klidní. Jinak byla cesta nahoru po hrbolaté, prašné a strmé silnici bez svodidel docela adrenalinový zážitek a krátký úsek nám zabral více než hodinu. Poslední kilometrová část byla naštěstí s asfaltovým povrchem.
Úžas bez dechu
Jsme konečně v cíli na vrcholku majestátní hory Mauna Kea. Poslední nadechnutí… a vysedáme z auta. Kombinace chladného nárazového větru a o 40 % méně kyslíku způsobeným o 40 % nižším tlakem než u hladiny moře dělá s člověkem něco podobného, co vypitá láhev vína. Točí se nám hlava a o rovné chůzi, i když konečně na rovině, si můžeme nechat jen zdát. U moře dosahuje teplota v zimních měsících, kdy jsme Big Island navštívili, průměrně 25 st.C na západní části ostrova, kde není zdaleka tak bohatá flora v podobě tropické vegetace jako je na jeho východní části, kde dosahuje teplota až ke 30 st.C. Tady byla ovšem jen pár stupňů nad nulou a v úžlabí ležel sníh. I kdyby bylo kyslíku dost, stejně jsme zůstali bez dechu. Pohled na nebe bez mraků tak blízké a tak modré až bolí oči, krajina bez vegetace jako na Marsu, tvořená sopečným prachem a kusy lávy v různých odstínech hnědé a černé barvy, zajímavě tvarované průduchy z ryšavého prachu, úplné ticho s hvízdáním silného větru a výhled z takové výšky dolů na ostrov a oceán je zážitek skoro nadpozemský. Jen moderní budovy a bílé kopule teleskopů dokazují, že jsme na Zemi.
Ráj nejen pro astronomy
Jako první tady postavila svou observatoř Havajská univerzita, která sídlí v 50 km vzdáleném městě Hilo, odkud jsme se na Mauna Keu vydali také. Postupem času zde přibyly další teleskopy – největší z nich jsou dva vedle sebe stojící Keckovy dalekohledy. Každý z nich má zrcadlo s desetimetrovým průměrem a váží 300 tun. Jejich citlivost je tak vysoká, že dokáží zachytit plamen svíčky na Měsíci. Další z dvojčat na vrcholku Mauna Key je observatoř Gemini s průměrem zrcadla 8,2 metry. Své jižní dvojče ale nemá podobně jako Keck vedle sebe, ale až v 10 tisíc kilometrů vzdálené Chile. Za zmínku také určitě stojí observatoř sdružení Canada France Hawai’i Telescope, jejiž stavba začala v roce 1970 a první světlo na temné obloze zachytila v roce 1979. Se svým primárním zrcadlem o šířce 3,6 metru to byl tehdy šestý největší teleskop na světě.
Toto sdružení uzavřelo s Gemini před třemi lety partnerství MKS (Mauna Kea Scholars Program), jehož cílem je přivést mladé snaživé astronomy do observatořské komunity. Zde mají spolu s jejich mentory vyhrazený čas na pozorování oblohy a mohou tak provádět nezávislý výzkum založený na jejich vlastních vědeckých záměrech.Plánuje se zde také výstavba třicetimetrového dalekohledu TMT (s průměrem primárního zrcadla 30 m). Ten má být určen pro sledování vesmíru v oblasti infračerveného záření středních vlnových délek. Hlavním snímacím zařízením dalekohledu by měl být spektrograf IRIS, který by podle jeho autorů měl produkovat snímky třikrát ostřejší než Keckovy dalekohledy.
Zatím však nejsou zcela vyřešeny námitky domorodých obyvatel. Na konci loňského roku, kdy jsme Havaj navštívili, však místní výbor pro krajinu a přírodní zdroje (Hawai‘i Board of Land and Natural Resources) přijal doporučení povolit výstavbu dalekohledu. Jestli by přece jen byl tlak domorodců proti vybudování tohoto obřího teleskopu stále silný a neoblomný, vedení nadace, která tento projekt financuje, bude uvažovat o jeho přesunu na Kanárské ostrovy. Pokud by stavba byla skutečně povolena, měl by být monstrózní dalekohled uveden do provozu v roce 2023. Další observatoře na vrcholku Mauna Kea jsou Caltech Submillimeter Observatory, Infrared Telescope Facility, James Maxwell Telescope, Subaru Telescope, Submillimeter Array a United Kingdom Infrared Telescope.
Svůj průzkum vesmíru tady mimo Spojené státy provádějí i další, mezi jinými Kanaďané, Britové, Australané a také Japonci, kteří to mají na ostrov relativně blízko. Všechny observatoře, až na jednu, byly pro veřejnost uzavřeny, nicméně místní spolek amatérských hvězdářů má přístup na některé observatoře pro noční pozorování hvězd.
Dolů už jen na výpary
Klikatá a prašná cesta zpátky z vrcholu je stejně náročná jako nahoru. Navíc jsme už v polovině cesty pochopili skutečný význam tabulí doporučujících prověřit si stav paliva. Kontrolka se rozblikala už v půli cesty zpět k Onizuka Center a při zaparkování auta už palubní počítač hlásil maximální možný dojezd jen pět mil. Málo kyslíku při spalování mělo také vliv na spotřebu. Do Hila k nejbližší benzince to ale bylo přes padesát mil.Čerpací stanice dole v centru sice byly, ale jen pro potřeby zaměstnanců observatoří. Obsluha v centru nám dala s úsměvem vizitky na firmy rozvážející pohonné hmoty po ostrově. Soudě podle velké kupky vizitek u pokladny, je o tuto službu na ostrově zájem, zejména ze strany turistů.
Po opětovném nastartování auta stojícího už na rovině, nám palubní počítač dopočítal zvýšený dojezd až na 20 mil, což naše obavy zmírnilo. A protože je Hilo, kam jsme mířili, téměř u hladiny moře, většinu cesty jsme ”plachtili” na neutrál, i když to není pro vozy s automatickou převodovkou doporučováno. Na první čerpací stanici v Hilu nám hlásil počítač v Jeepu pouhé 3 míle dojezdu, takže to bylo o fous. I přes velkou dávku adrenalinu to byl úžasný den na Havaji a nezapomenutelný zážitek.
Text a foto: René Pajurek
Napsat komentář
K přidání komentáře musíte být přihlášení.