logo-new-3

Portál plný skvělých tipů na výlety doma i v zahraničí

Na “dovolené” v Severní Koreji

Datum: 30.12.2019

Zachary-Williams Hory-Sev_Korea Kumsusan 714943_article_photo_cRZKMOu0_900x Hotely-Sev_Korea 714943_article_photo_ncs0n2i_900x

Stručná encyklopedie cesty do nejuzavřenější země světa od původního nápadu přes odjezd, přílet, klanění sochám vůdců až po památky, hory, moře a lunaparky. Dozvíte se, jak se budete a nebudete pohybovat, co budete jíst…

Proč Korea?

KLDR, ale ani Jižní Korea, nepatří mezi typické dovolenkové destinace. Čína, Japonsko, tam míří davy turistů, stejně jako do jihovýchodní Asie, ale Korea? Není to tak dávno, kdy jsem já sám napsal, že je pro mě Korea (tehdy šlo o Jižní) největším zklamáním a odpovědí na otázku „Kde se mi líbilo nejmíň“. Je ale nová doba a jak víme z novodobých Hovorů z Lán, jen blbec nemění názory. A já jsem se o situaci na korejském poloostrově začal zajímat. Dostal jsem se k ní přes knihu o Studené válce. Ta pro mnohé skončila před třemi dekádami, nikoliv však pro Korejce. V roce 2015 jsem navštívil poprvé Sever, začal jsem se učit korejsky, pak jsem byl znovu dvakrát na Jihu, a letos jsem se vrátil na Sever. Celkem jsem v Koreji strávil asi pět týdnů, z toho tři v KLDR. Není to mnoho, ale KLDR není Vietnam, kde můžete pobývat za málo peněz dlouhé měsíce a poznat zemi důkladně od severu k jihu. Každý den v KLDR je svým způsobem cenný. Ale velmi nákladný. Říká se, že Orwellova kniha 1984 je varování, nikoliv návod. Berte tento článek jako návod, jak se na několik dní přenést z knihy do reality.

Představy vs. realita

Řada lidí si myslí, že KLDR je uzavřená, že tam žádný turistický ruch neprobíhá, že se tam nedá dostat, že nelze získat – alespoň oficiálně – turistická víza. Není to tak. Pokud nemáte oficiální pozvání od nějaké vládní organizace z KLDR nebo nevládní, která tam působí, je možné si koupit zájezd. Žádné batůžkaření se ale nekoná. Zájezdy organizuje obvykle KITC, Korea International Travel Company, hlavní vládní cestovka, která přesně ví, co chcete a máte vidět. Existují i jiné, které se specializují třeba na sportovní akce a podobně. Pravděpodobně ale jako turisti skončíte pod křídly KITC.

S KITC se ale nedá – nijak jednoduše – komunikovat napřímo. Běžný postup je kontaktovat některou cestovní kancelář, která se na skupinové cesty do KLDR specializuje, a těch je několik různě po světě. Nejvíc v Číně, ale pro Čínu platí jiná pravidla hry a tak nejspíš sáhnete po nějaké západní, která může mít sídlo v Londýně, Sydney, nebo i u nás.

Před příjezdem

Z nabídky cestovky si vyberete předpřipravený itinerář. Může to být dvoudenní výlet z příhraničního Dandongu za několik set eur, může to být klasická sedmidenní návštěva nejprofláknutějších památek letecky za patnáct set, nebo dvoutýdenní cesta po zajímavostech mimo hlavní město za tři tisíce eur. Můžete přidat pár tisíc eur a zbavit se skupiny, jezdit autem, ale řidiče, průvodců a nalajnovaného programu se nezbavíte. Máte větší šanci něco změnit, nahradit návštěvu cirkusu návštěvou zoo, snáze se dostanete do obchoďáku pro místní, ale velké zázraky nečekejte.

Zaplatíte převodem na účet, který nemá podle jména s cestovkou nic společného. Pošlete všechno, polovinu, nebo zálohu, a taky pas na adresu podle instrukcí, nebo vám západní cestovky vyřídí jenom vstupní kartu, kterou dostanete v Pekingu, a pak pas nemusíte nikam posílat. Obě cesty jsou rovnocenné, záleží na vás, zda chcete severokorejské vízum a razítko v pase. Modrou vstupní kartu vám totiž na odjezdu seberou.

Zbývá se dostat do Číny, to už ale cestovka nechá na vás. Za příplatek, v případě větší skupinky možná i bez něj, můžete do Pchjongjangu přiletět z Šanghaje, Šenjangu nebo Vladivostoku, můžete přijet i vlakem. Den před odletem možná budete mít orientační brífink, večeři, dostanete modré vízum na zvláštním papíře (pokud nemáte vízum v pase), doplatíte v hotovosti zbytek ceny zájezdu, a dozvíte se, jak se máte a nemáte v zemi chovat. Tam asi potkáte i svého průvodce za západní cestovku. Možná ale setkání s průvodcem proběhne až další den na letišti, kde je třeba být s dostatečným časovým předstihem, kontroly jsou na dlouho. Už na přepážce se ocitnete mezi privilegovanými Severokorejci, kteří společně s vámi letí domů – neletíte totiž žádným speciálem, ale normální pravidelnou linkou – na kterou se jen hodně těžko dají koupit letenky. V letadle společnosti Air Koryo dostanete sendvič, napít, zakážou vám fotit, a za necelé dvě hodinky přistanete na jiné planetě.

Po příjezdu

Už v letadle dostanete k vyplnění tři formuláře. To je nejvíc, co jsem kdy při vstupu do země vyplňoval, zase ale není čeho se bát. Krátký dotazník o sobě, nějaký ten zdravotní dotazník, aby úřady věděly, že jste se nemazlili se skotem v rizikových afrických zemích, a seznam dovážené hotovosti, elektroniky a knih. Pasovka je standardní, kontrola víza, a jdete na celnici. Žádný zelený pruh, kontrolují se všichni, jen někteří méně důkladně. Můžete mít notebook, zrcadlovku, mobil, nic z toho už dnes není problém. Asi bych si nebral nápadný pětikilový teleobjektiv, ale s klasickými objektivy režim netrápí. Možná vám prohrábnou zavazadlo, aby si ověřili seznam deklarované literatury – neměli byste dovážet materiály o Koreji (je jedno, o které), náboženské knihy a pornografii. Můžou vám letmo projít notebook či mobil, neměli byste tam mít žádné protirežimní filmy či jiné materiály. Naopak doporučuji množství fotek z dovolených, dále zmíním proč. Nesmíte mít GPSku jako samostatné zařízení, v telefonu to nevadí. Proč? Proto.

Za kontrolami vaši skupinu, a zřejmě další skupiny z vašeho letadla, budou čekat korejští průvodci (zaměstnanci KITC). Minimálně jeden z nich bude mluvit anglicky, a bude vás čekat s cedulkou vaší západní cestovky, třeba „Pchjongjang Travel“. Hala není zase tak velká, ale pokud budete mít (ne)štěstí a přiletí najednou tři letadla, bude tady celkem veselo. Dřív nebo později najdete celou svou skupinu, dva až tři korejské průvodce, nafasujete řidiče. Někdo z nich se určitě bude jmenovat Kim, Lee, Če nebo Oh, tahle jména – vlastně příjmení – se dobře pamatují. Těm odevzdáte pas, abyste se o něj nemuseli starat. Jak praktické.

Hotely

Z letiště pak na hotel, případně se zastávkou u nějaké zajímavosti. V Pchjongjangu je situace celkem přehledná. Turisti bydlí buď v hotelu Yanggagdo nebo Koryo, které ale nejsou žádná hitparáda. Když se ve městě koná nějaká akce, turistů se sejde víc, k tomu nějaké oficiální delegace, využívají se další hotely Sosan, Rjanggang, nebo Chongnjon. Hotel si nejspíš nevyberete, takže budete muset vzít za vděk tím, co vám vybrali soudruzi.
Hotel je po nějakou dobu váš druhý domov. Najdete tam obchůdek, bar, bazén, několik restaurací. Do jedné z nich budete chodit na snídani, která vám bude první den chutnat, poslední den už méně a možná skončíte u chleba s máslem na talíři a vajíčkem v nějakém známém skupenství. Pokoje na úrovni evropských dvou až čtyř hvězdiček. Tekoucí voda je jistá, teplá už méně. Elektřiny pomálu, osvětlení slabými žárovkami. Výpadky elektřiny časté, ale spíše mimo hlavní město.

Svoboda pohybu a doprava

Nejspíš nedostanete jasné instrukce, jak se můžete okolo hotelu pohybovat, rozhodně ale nemůžete vyrazit někam daleko. Pokud je hotel na ostrově, Yanggagdo, tak se asi můžete pohybovat po ostrově. Nesmíte na most. Pokud je hotel v parku, Sosan nebo Rjanggang, můžete se celkem bez problémů pohybovat po parku. Pokud je ale hotel na ulici, máte smůlu, můžete si tak maximálně vyjít na parkoviště, jakmile vyrazíte někam dál, asi za vámi vyrazí někdo neuniformovaný. Nebo taky nevyrazí, ale kdo by to zkoušel? Třeba já. Já mám rekord asi 1 300 metrů od hotelu, ale z hotelu Sosan, v noci, za chabého osvětlení. Pak naši dobrodružnou skupinku zastavil… někdo. Něco říkal. Nerozuměli jsme mu, ukázali směrem k hotelu a začali se vracet. Odvaha došla.

Pohybovat se budete autobusem KITC, pokud nebude na programu zrovna organizovaná procházka po městě. Z bodu A do bodu B. Nikdo kvůli vám nebude vyklízet ulice, jako se to dělalo dříve – třeba před deseti lety, když v Pchjongjangu natáčela Linda Jablonská film „Vítejte v KLDR“, který o takovém výletu do země za oponou pojednává. Kromě organizovaných vycházek ale přijedete všude autobusem, vyskáčete pod dohledem průvodců, a jdete si prohlídnout nějakou tu památku. Nebo taky třeba nepamátku.

KLDR je detox. Mobil sice máte, ale nemáte signál. Za desítky dolarů si můžete koupit místní SIM kartu, můžete si volat mezi sebou ve skupině a volat domů. Celkem draze. Ještě dráž, cca za 2 € za minutu, můžete volat z hotelu. Internet na místní SIM kartu stojí 200 dolarů. Kolik dat za to dostanete, je nejasné. Některé zdroje uvádějí 50 MB, jiné 2 GB. Podle průvodkyně, která si službu zaplatila, data došla po čtyřech dnech. Emailu a webu. Dostanete tak spíše méně než více. Wi-fi ani jiný přístup na Internet než předražená SIM karta nečekejte.

Co můžete a nemůžete fotit, záleží na vztahu s vašimi průvodci. Neměli byste fotit armádu, vojenská zařízení, dělníky, rozestavěné budovy a vůbec všechno, co neukazuje KLDR v dobrém světle. Nesmíte fotit nekompletní portréty a sochy vůdců, někdy taky nesmíte fotit nic, kde jsou vůdci jen jakýmsi vedlejším motivem. Jenže tohle je velmi, velmi vágní definice. Dá se za ni schovat úplně všechno, když bude váš průvodce chtít. Obecně v Pchjongjangu je větší volnost, mimo město jsou pravidla dodržována striktněji.

Restaurace

Stejně jako u hotelů si nevyberete, kde se budete stravovat. Snídaně jsou – až na výjimky – v hotelu kde spíte. To je logické. Obědy a večeře jsou obvykle mimo (ale mohou být výjimečně taky v hotelu). KITC po celé zemi provozuje řadu restaurací, primárně tedy jíte tam, někde ale jíte i mimo tato zařízení. Mimo je větší šance, že natrefíte na místní, ve většině případů máte ale celou restauraci pro sebe. Demokracie se nenosí, nevyberete si, co budete jíst, nikdy nedostanete do ruky jídelníček a jíte – nebo nejíte – co je pro vás připraveno. Naštěstí je obvykle obložený stůl, něco málo masa, a pak hlavně ryby, mořské plody, a zelenina na tisíc způsobů. Nikdo nehladověl, ale dělali jsme si – černý humor – legraci z toho, že za nás hladoví celé vesnice. Nikde nic neplatíte, jídlo je v ceně. Pokud si teda nedáte pivo navíc, nebo vám nenabídnou nějakou lokální specialitu za příplatek. Třeba polévku se psím masem.

S personálem restaurací si nepokecáte, ale když budete mít štěstí, budou rozumět slovům jako „Beer“, „Water“, „Rice“… možná ještě dobrý den. Je fajn umět korejsky alespoň pozdravit: „An-njong-ha-šim-ni-ka“, poděkovat: „Kam-sa-ham-ni-da“, a „pivo“: „Mek-džu“. Čtěte dohromady, po slabikách to uvádím záměrně proto, aby se to líp četlo, ale neoddělujte je. Na internetu obvykle najdete přepisy do latinky pro anglicky mluvící publikum. Korejci pokusům to přečíst obvykle nerozumí.

Povídat si můžete mezi sebou ve skupině a je to poměrně snadné, pokud umíte nějaký ten cizí jazyk. Nikdo si nehraje s telefonem, nikdo nesurfuje, neinstagramuje, nikde a nikomu nic nezvoní. Paradoxně maximálně místním. Jejich síť je ale oddělená od té pro turisty, na místní čísla si – i kdybyste moc chtěli – nezavoláte.

Památky

Pokud jste ve městě několik dní, jistě vám neuniknou památky, nebo spíše památníky. Ve městě nenarazíte na nic, co bylo postaveno před nástupem generace Kimů, kromě jedné staré městské brány, která je ale nejspíš replikou postavenou někdy v šedesátých letech. Památníky vůdcům, památníky založení strany, památník (věž) ideologie Ču-čche (doplatek 5 € za vyhlídku), na které celá země funguje. Následuje několik muzeí, z nichž turisti nemohou vynechat muzeum Války, kde se dozvíte, kdo „doopravdy“ začal Korejskou válku a jakých válečných zločinů se USA a jejich vazalové na Korejcích dopustili. V podstatě všechno, co znáte z MASHe, jen naruby. Dále navštívíte knihovny, školy, domy dětí a mládeže, cirkus (20 €), uvidíte několikero „věží nesmrtelnosti“, bílých sloupů s vertikálním nápisem, který říká přibližně toto: „Vážený soudruh Kim Ir-Sen a vážený soudruh Kim Čong-Il jsou navždy s námi“.

Za největší historickou památku ve městě Severokorejci považují rodný dům Kim Ir-Sena v Mangjongde, což byla vesnice, dnes okrajová čtvrť města s tramvajovým depem, lunaparkem, a právě rodným domem. Když budete mít štěstí, navštívíte i onen či jiný lunapark, nebo se projedete starou československou tramvají. Určitě ale navštívíte místní metro. To je velkou chloubou režimu a navštíví ho snad každá skupina. A každá skupina ho „navštíví“ úplně stejně. Autobus vás vyloží před zastávkou Puhung (něco jako „Revitalizace“) tam si uděláte pár fotek. Jede se o zastávku dál („Sláva“), tam zase fotíte, a pak bez možnosti vystoupit přes zastávky „Strážný oheň“ a „Vítězství“ pokračujete do stanice Kaeson („Triumfální návrat“), kde vystoupíte u další z hlavních památek města, Vítězného oblouku. O fous většího, než ten v Paříži. Když budete mít čas a štěstí, dostanete se za 2 € i dovnitř, hlavně tedy nahoru, kde je hezká vyhlídka na město.

Nikde se nic neplatí, pokud výše neuvádím jinak. Neplatíte za tramvaj, metro, muzea, památníky. Metro má oficiálně stát 5 wonů (cca 1,5 halíře), ale místní mají nějaké čipové karty.

Pokud jste na alespoň týdenní návštěvě, pravděpodobně stihnete i nějaká místa mimo Pchjongjang. Téměř jistě navštívíte demilitarizovanou zónu na hranicích s Jižní Koreou, asi i „Muzeum darů“. To je taková perlička, dvě budovy, částečně zavrtané do skály, plné darů – a často úplatků třeba od televizních stanic za umožnění pokrytí té které akce – pro severokorejské vůdce. Desetitisíce, možná statisíce obrazů, váz, knih, sošek, uměleckých děl všeho druhu od spřátelených vůdců, komunistických stran, hnutí i jednotlivců,… až po vyloženě žertovné předměty typu hrníčků, propisek, případně z Rakouska Kim Čong-Ilovi zaslaného těžítka, plastové polokoule, ve které sněží. Za tři eura padesát s daní. Posledním typickým výletem za město je hráz na ústí řeky Tedong do moře k regulaci zavlažování a ochraně před povodněmi. Inženýrský um socialistického stavitelství, který není vůbec zajímavý, ale Severokorejci se jím rádi chlubí.

Vyplatí se zvolit trasu obsahující návštěvu měst a míst na východním pobřeží, kde teprve uvidíte tu pravou KLDR bez pozlátka hlavního města, které ještě celkem funguje. Rozbité cesty, cesty bez asfaltu, letiště bez terminálu, farmy bez mechanizace a turistická zařízení bez turistů, hory bez horalů, pláže bez koupáků a parkoviště bez aut.

Na dlouhých přejezdech autobusem se jistě dáte do hovoru s některým z průvodců. Já se je snažím vždy lehce edukovat, popisovat okolní svět, jiné státy, Jižní Koreu. Je dobré mít v telefonu fotky, na kterých jim můžete ukázat život u nás, váš dům, auto, rodinu, školu, nějaké české památky. Nejvíc je ale zajímá Jižní Korea. Japonsko. Čína. Okolí, které mají za humny, a nemohou navštívit. Neškodí zasít zrnko pochybností do jejich indoktrinovaných hlav, ukázat život za demilitarizovanou zónou na jihu a ostnatým plotem na severu.

Revoluční místa

Jestli vám přijde, že se všechny památky točí kolem tří Kimů, Strany Práce, ideologie Ču-čche a socialismu ve všech podobách, máte pravdu, ale pořád jsme ve spodních patrech pomyslné pyramidy. Zejména, pokud se dostanete dále na venkov, na východní pobřeží, narážíte na místa, kde zůstává rozum stát. Revoluční místa. Místa označená na silnicích značkou s červenou vlajkou na bílém poli, něco podobného jako jsou u nás hnědé značky vedoucí k hradům a rozhlednám.

Revoluční místa jsou domy, kde se – alespoň legenda tak praví – zdržel, či dokonce přespal, Kim Ir-Sen či jeho manželka. Kameny či lavičky, kde Kim Ir-Sen seděl a četl noviny. Místa, kde Kim Ir-Sen vtloukal rybářům socialistické myšlenky podobné „Ten umí to, a ten zas tohle“ z Císařova Pekaře: Ty máš sítě, ty máš lodě, ty máš svaly… založte družstvo a budete se mít všichni lépe. Místo, kde jako pětiletý Kim Čong-Il pozoroval slepice. Vlaky a vagony, ve kterých na to či ono nádraží přijel Kim Ir-Sen. A tak pořád dokola.

Celá země je posetá červenými tabulkami typu „Tento dům/hotel/hotelový pokoj/závod/ vlak/přístav/třídu navštívil toho a toho dne ten či onen Kim“, případně ve verzi „opakovaně navštívil v letech x a y“. Kde je to jen trochu možné – a opět zejména mimo Pchjongjang z nedostatku jiných zajímavostí – je tabulce přiřazen průvodce, vysvětlující tu či onu událost, přikrášlenou různými historkami, mýty a legendami. A přidáním infotabule či malého infocentra s fotografiemi z návštěvy, případně pouze ilustračními fotografiemi, vzniká z tabulky revoluční místo. V extrémních případech vzniká z revolučního místa revoluční muzeum, kde se zástupy školou povinných dětí, a znudění turisté, dozvídají o více místech a revolučních činech v okolí, případně o hrdinech, kteří zachránili to či ono revoluční místo vlastními těly – a za cenu vlastního života – před záplavou, požárem či větrnou smrští. Revoluční muzea jsou obvykle domy bez oken v prvotřídní kvalitě a čisté, upravené, načančané výstavky. Žádné ušmudlané nástěnky jako z Básníků nečekejte, vše je kvalitní a profesionální. Jen pak chybí peníze jinde.

Největším, nejkrásnějším a nejnákladnějším revolučním místem je pak mramorový palác Kumsusan, dříve úřadovna Kim Ir-Sena, dnes jeho a Kim Čong-Ilovo mauzoleum. O tom se říká, že je privilegium ho navštívit, že se to každému zájezdu nepodaří, a asi je to i pravda, byť já jsem tam byl dvakrát. Do Severní Koreje nejezděte, pokud nejste připraveni hrát na jejich prknech jejich divadlo a občas se dostávat do rolí, které vám úplně nesedí: nevyhnete se klanění před bronzovými či voskovými sochami, obrazy, a v paláci Kumsusan i před nabalzamovanými vůdci.

Hory

Jediným způsobem, jak uniknout revolučním myšlenkám, je vyrazit do přírody – byť i na skalách bývají vyryty citáty vůdců. To se ale lépe řekne, než udělá, program si neurčujete vy, ale vaši průvodci. Vše tak závisí na pečlivé přípravě před cestou a výběru takového „balíčku“, který zahrnuje co nejvíce procházek a výšlapů do hor. Nejsnáze je možné navštívit pohoří Mjohangsan, ve kterém je Muzeum darů. Zajímavé je i pohoří Chilbo na východě, nejvíce nás ale nadchlo příhraniční pohoří Kumgangsan (Diamantové hory) na jihovýchodě. Cesta sem je sice dlouhá, 300 km – vzhledem k havarijnímu stavu dálnice do Wonsanu a pobřežní silnice dále na jih klidně 8 hodin jízdy. Přesto jsme neremcali, hory jsou krásné, stezky připravené jihokorejskými konglomeráty pro jihokorejské turisty. Ti tady ale nejsou. Jezdili tam jen krátce a pak po nešťastném incidentu výlety do jiného světa ustaly.

Největším tahákem je určitě hora Pektu. Nejvyšší hora Koreje, sopka, jezero v kráteru, nádherná scenérie. Lanovka, výšlap, sestup k jezeru. Mohli jste to vidět ve zprávách, setkal se tady Kim Čong-Un s jihokorejským prezidentem Mun Če-Inem. Hora je posvátná pro všechny Korejce, její fotky a obrazy uvidíte na Severu všude, ale i v Soulu na letišti hned po vystoupení z letadla. Právě kvůli setkání nejvyšších představitelů obou Korejí byl zrušen náš charter, letiště Samjiyon pod horou bylo uzavřeno pro civilní provoz, tráva se natírala na zeleno, a já teď budu muset do KLDR vyrazit znovu. Nevadí. Třeba bude zase trochu jiná, než letos.

Cesta zpět

Denně stihnete navštívit pět, šest nebo sedm revolučních míst, továren, školek, památníků, procházek, dostanete třikrát najíst. Jídlo vám zprvu bude chutnat, pak ho budete brát jen jako jídlo, nakonec jako nutnou výživu. Během pobytu navštívíte desítky míst, o která byste v jiné zemi nezavadili, a když budete mít štěstí, budete jednou, možná dvakrát, moci použít severokorejskou měnu (1€ = 9400 wonů). Pokud štěstí mít nebudete, budete odkázáni na „Tuzexy“, obchody pro turisty, kde jsou ceny uváděné ve fiktivních nadhodnocených wonech/bonech (1 USD = 100 wonů), a můžete tam platit pouze dolary, eury nebo čínskými juany. Bojují tam s drobnými a na pětieurovku tak dostane nazpět mix jednodolarovek a čínských juanů.

Je čas se rozloučit. Z hotelu na letiště, poslední cesta autobusem, který vám dělal společnost poslední, více či méně, týden. Případně na nádraží, v extrémních případech autobusem. Cestou, nebo večer předem, dostanete zpět svůj milovaný, fialový, pas. Kontrola není předvídatelná: na letišti spíše západního střihu, nic moc se neřeší, ale jeden nikdy neví. Na pozemních přechodech je to jiná písnička. Hodinová kontrola notebooků, mobilů a foťáků. Jestli nám něco smazali, nevíme. Jestli hledali něco konkrétního, nevíme. Víme jen tolik, že si nikdo z nás netroufl neodemknout své zařízení, neposkytnout otisk prstu. Pak si zařízení odnesli a něco hledali. Co přesně, to zná jenom Kim Čong-Un.

Zpět v Číně nebo Rusku, se najednou ocitnete v drsném kapitalismu. Nikdo vás na letišti nečeká a nikdo vám nedá najíst. Musíte činit zásadní životní rozhodnutí: Jet taxíkem nebo vlakem? Jíst nudle, nebo jít do mekáče? Kde složím dnes v noci hlavu?

Orwellovská úvaha

Představte si město, ve kterém žijete, kde jste se narodili, chodili do školy. Pardubice, Ostravu, Prešov. Jednoho krásného dne se vzbudíte a vyjdete z domu. Po stejných ulicích chodí stejní lidé jako včera. Mluví stejným jazykem, vypadají stejně. Jsou ale jinak oblečení. Ulicemi zní pochodová hudba, na náměstích jsou sochy Stalina, Lenina a Jakeše. Na domech transparenty se slogany „Husákovy děti za zefektivnění zemědělské výroby“ a „Se soudruhy Stalinem a Leninem, lepší socialistickou společnost budujem“. Po ulicích nejezdí auta, jen staré autobusy, a na polích za městem se všechno dělá ručně. Lidé na ulicích vypadají všichni stejně a všichni chodí stejně rychle. Nikdo nevybočuje. Místo kombajnů jde po poli Přemysl Oráč. Chlapík s volkem a pluhem. Všude srpy a kladiva. I v praxi. Dálnice se opravují kladivy a obilí sklízí srpy. Jdete do práce tam, kam máte přiděleno jít a živí vás povolání, které vás nebaví.

Druhý den ráno se probudíte opět do kapitalistické reality. Obchody plné zahraničního zboží, pracujete tam, kde chcete, na ulicích auta, na polích stroje. Tam, kde byl včera transparent o Husákových dětech, je dneska reklama na poslední model SUV. V náprsní kapse najdete cestovní pas a tašce mobil. Potkáváte lidi se zelenými vlasy, děravými kalhotami a přehnaným make-upem. Přesně tohle pocítíte, pokud v rychlém sledu navštívíte Severní a Jižní Koreu. Stejné místo, stejní lidi, stejné stromy, stejné kopce, stejné počasí. Ale úplně jiný svět.

Zajímavé srovnání ekonomik obou Korejí podle satelitních snímků nočního osvětlení je zde.

 

Autor: Aleš Gill

Napsat komentář