Lodž: Opičky v temných zákoutích pulsujícího velkoměsta

Poskakujícím autem po mírně nevydařené stavbě dálnice vyjíždíme odpoledne z Ostravy. Směr Lodž. Minulá návštěv byla krátká, neúplná. Město koncentrující v sobě slavnou minulost – ta nebyla moc polská, ale spíše židovská a německá; děsivou periodu druhé světové války – ta byla německá s obětmi na židovské straně; ospalost a chátrání při budování socialistické despocie po vzoru sovětských soudruhů a pokomunistické nadechování k nové budoucnosti, vyžaduje víc pozornosti, času a přemýšlení.

Lodž – Ksiezy mlyn (Marek Síbrt)

Neuvěřitelné. Při cestě do Čenstochové přijíždíme po jiné silnici než v létě. Po nové dálnici, která nás vyhodí těsně před městem, protože obchvat se ještě dokončuje. 40 kilometrů nové dálnice v kuse. Jak je to možné? Pro Čecha zvyklého na modernizace a výstavby čtyř či pětikilometrových úseků dálnic něco neslýchaného. A další neslýchanost. Rychlostní silnice mezi Čenstochovou a Piotrkówem se rekonstruuje v celé délce – považte 80 kilometrů. Prostě půlka jezdí, půlka se staví. Pak naopak a bude hotovo. A maká se i v pátek a NEDĚLI odpoledne. Na konci listopadu. V pátek se projíždí dost pomalu, v neděli zpět bez problémů. Kolapsy během jízdy nejsou, místy je třeba nejvyšší obezřetnosti.

Lodž – zrekonstruované vedle zdemolovaného a chátrajícího (Marek Síbrt)

Polsko vás při mrazivém konci listopadu přivítá smogem a těžko dýchatelným šedivým vzduchem s odérem uhlí. A platí to jak pro česko-polskou hranici u Bohumína, tak Čenstochovou, Radomsko, Piotrków nebo Lodž. Jedna věc je, co v kotli spalujete – v tom případě uhlí, druhá věc – v jakém kotli to spalujete. Na tom by bylo třeba zapracovat…Na obou stranách hranice – jen to Polsko je jaksi výrazně rozlehlejší, na uhlí závislé více, a proto Vaše plíce více trpí. Ale i psychika…ranní pohled na Lodž z jedenáctého patra retrosocialistického hotelu Swiatowít je mírně depresivní, šedivý…smog jak poklice nad velkoměstem. Pak vyjde slunce, zafouká trochu vítr, lidi spí a ráno netopí, tak se to během brzkých ranních hodin trochu zlepší. Další dávka přijde až odpoledne.

Lodž – Piotrkowska ulice (Marek Síbrt)

Lodž nás vítá jako evropské velkoměsto. Velká sídliště na kraji města jsou opravená, dálnice je kapacitně naddimenzovaná, při příjezdu do centra projíždíme řadou nových kancelářských a bytových komplexů. Četné mrakodrapy se staví.

Lodž – centrum (Marek Síbrt)

Lodž je kromě historie znamením kontrastů i dneska. Vybudovaly se nové mrakodrapy, supermoderní vlaková a autobusové nádraží pod zemí v části, která si říká Nové centrum Lodže. Impozantně se přestavěly historické textilní fabriky nebo elektrárny na vzdělávací centra, ekonomicko-administrativně-obchodní objekty, kreativní a umělecká centra, hipsterské restaurace a kavárny. O těch nejzajímavějších projektech někdy příště…

Lodž – Evropské město kultury (Marek Síbrt)

A pak je tu centrum, které v případě Lodže může nejlépe reprezentovat Piotrkowská ulice. Téměř pět kilometrů dlouhá tempa, centrum společenského vyžití, plná hipsterských podniků, sídlo úřadů i významných firem a korporací. V pátek večer a celý víkend (s výjimkou rána, kdy se dospává náročná předchozí noc) je třída plná lidí. Cool ulice. Ale taky má svá temná zákoutí a části výstavnější, i ty méně výstavné.

OFF Piotrkowska (Marek Síbrt)

Oproti tomu je Lodž také město ruin. A to velmi rozlehlých. Řada rozlehlých fabrik na své oživení – nebo demolici – čeká. A čas pracuje. Ale je třeba přiznat, že na velké části z nich jsou vyvěšené billboardy, které popisují, jaká investice zde vyroste. Takže vize tady je. Jestli bude realizovaná…uvidíme.

Lodž – Ksiezy mlyn – připravovaná rekonstrukce (Marek Síbrt)

A pak je tu bývalé židovské ghetto. Druhé největší v Polsko po Varšavě a se stejně tragickým osudem jeho obyvatel. Psal jsem o tom trochu zde, ale ještě se k tomu vrátím. Po návštěvě Chelmna nad Nerem, kde většina místních tragicky zahynula, vybaven novými informacemi, a především pocity. Možná je to s ohledem na toto místo nepatřičné napsat. Ale ani dnes nejsou Baluty – jak se čtvrť jmenuje – při procházkou Lodží evidentně nejpříjemnějším místem pro život. Ano, postavilo se tady za socialismu docela dost paneláků, v nichž některé jsou solidně zrekonstruované. Řekli bychom obdobně jako u nás. Pak je tu ale mezi nimi řada starší zástavby dost často v dezolátním stavu s typickými kůlnami, garážemi, které určitě stavebně oficiálně neexistují, dvorky a temnými zákoutími. Místy formát sociálně vyloučené lokality.

Lodž – panelák vedle Piotrkowské ulice (Marek Síbrt)

Řekněme, že Piotrkowská jako hlavní tepna začíná v jižní části širšího centra u Bílé fabriky, kde je v současnosti hlavní městské muzeum reflektující slávu textilního průmyslu ve městě, a parku Wladyslawa Reymonta, který Lodž ztvárnil ve slavném románu Země Zaslíbená. Park – krásný, Muzeum – paráda zčásti za evropské peníze (jako většina realizací v Lodži). Piotrkowská a její okolí je ve své dolní části ale značně zanedbané. Vidíte domy ve stavech, který bychom u nás nazvali s výjimkou vyloučených lokalit za obtížně obyvatelné, ale tady se s nich normálně bydlí, jsou v nich obchody, restaurace a tak. A vedle toho super historické budovy i novostavby.

Lodž – Biala fabryka a Park W. Reymonta (Marek Síbrt)

Takže postupně míjíte cestou mírně do kopce výstavní novorenesanční paláce bohatých – většinou židovských – textilních magnátů, v nichž v současnosti sídlí úřady, instituce, ale také třeba hipsterské podniky, nebo banky, které se prolínají s odpornou socialistickou zástavbou, případně domy v dost dezolátním stavu. Když z Piotrkowské odbočíte do zákoutí vedlejších uliček, průchodů, odlehlých koutů, na zemi většinou uvidíte děsivý…neskutečný nepořádek…bordel, chtělo by se říct.

A všude se povalují desítky opiček. Opička nebo-li malpka je půldecová, decová, dvojdecová… každému dle jeho chuti, síly, stavu peněženky a momentálnímu rozpoložení…lahvinka vodky nebo jiného alkoholu, kterou si Poláci s chutí kupují ve všudypřítomných malých prodejnách (na obchůdky řetězce Žabka nebo Leviatan narazíte každých několik desítek metrů). A vypijí ji hned několik metrů od obchodu – třeba při cestě do práce, do školy, z práce, ze školy. Prázdná lahvinka pak skončí někde v koutku, na trávníků nebo u kontejneru.

Řekněme, že nejvýstavnější část Piotrkowské se nachází zhruba v její polovině. V některých palácích v současnosti sídlí úřady (městské nebo vojvodské). Ale opět, platí to pouze pro samotnou městskou tepnu. Ukročíte pár metrů bokem a ocitnete se pár desítek let zpět. Takže například vstoupíte do typického prostoru pro textilní Lodž – rozlehlé fabriky z červených cihel, která byla částečně revitalizována. Takže tady najdete řadu cool hospůdek, barů, bister. Probíhá tu řada kulturních akcí, farmářské trhy…Projdete pasáží opravených hal a za nimi je…neskutečný bordel.
A samotná Piotrkowská po pátečním a sobotním mejdanu? V sedm ráno v okolí venčím setřici – směřujeme do blízkého parku, kterých je v Lodži řada, a reprezentativní třída je perfektně uklizená, dlažba vytřená. Po noční pitce, při níž vzduchem létají také prázdné lahve, ani památky.

Lodž – Piotrkowská (Marek Síbrt)

Piotrkowská ulice končí na kruhovém náměstí Svobody. Jen kousek od Manufaktury jako nejpůsobivějšího příkladu toho, jak se dá naložit s historickým průmyslovým dědictvím. Město, kde bydlí autor tohoto textu, Frýdek-Místek by se v tomto ohledu mohlo výrazně přiučit. A hlavně majitel zdejších chátrajících objektů bývalých textilek. V Lodži je takových areálů mnoho. Některé našly nový život a nové využití. Některé skončily jako ruiny. Ale o tom až příště.

Lodž – Manufaktura – staré vedle nového (Marek Síbrt)