K nejzápadnější tundře v Evropě
Poleski Park Narodowy na jihovýchodě Polska ležící třicet kilometrů od polsko-ukrajinské a polsko-běloruské hranice je pro většinu Středoevropanů naprosto neznámým místem. Přitom jde o lokalitu v mnohém unikátní, okouzlující a turisticky velice atraktivní. Zásadní roli v tom, jak se celá lokalita v minulosti utvářela a jak v současnosti vypadá, hraje voda.
K parku dojedete po silnici mezi východopolským centrem Lublinem a Wlodowou na polsko-běloruské hranici. Dobrým výchozím místem je z mnoha důvodů obec Wytyczno a Lowiszów. Právě zde leží rozlehlé sběrné Wytycké jezero tvořící hranici parku. U něj najdete u památníků polských vojenských hrdinů parkoviště a výchozí místo turistických tras do nitra parku.
Samotné jezero zarůstající po stranách rákosím je vyhledávaným místem pro rybáře, kteří loví jak ze břehu, tak z loděk – zakotvených jich u břehu uvidíte řadu.
Park založený v roce 1990 má rozlohu 98 kilometrů čtverečních. Leží v rovině a je tvořen řadou jezer, rybníků, bažin. Některé vodní plochy jsou přírodní, jiné vytvořené člověkem. Vodní plochy jsou vzájemně propojeny, řada kanálů byla vybudována člověkem. Krajina má místy ráz tundry a lesotundry, která se zde nachází nedále na jihozápad Evropy. Bažinné systémy se zde vyvíjely od konce posledního zalednění bez zásahu člověka.
Symbolem parku je vzhledem ke svému četnému výskytu jeřáb popelavý. V parku se vyskytují také vlci a losi.
V současnosti je v lokalitě řadou opatření a projektů napravována historická snaha o nabourání přirozeného režimu v krajině a její přizpůsobení intenzivnějšímu zemědělství. Oblast současného přírodního parku procházela řadou proměn souvisejících se zemědělskou činností a odvodňováním některých lokalit, především od druhé poloviny devatenáctého století do druhé světové války. Vznikla síť odvodňovacích kanálů a sběrných vodních ploch, které vedly k zániku slatinišť kvůli zemědělským účelům. Problémem po poklesu vodní hladiny v oblati je především zarůstání slatinišť a řašelinišťních ploch, stejně jako invaze nepůvodních rostlinných druhů. Právě z toho důvodu dochází od 90. let k realizaci řady opatření, jejichž cílem je obnova retenčních schopností území a vodního režimu v oblasti do období před 19. století.
Do národního parku je přístup po řadě stezek, jak pěšky, tak na kole. Řada z nich vede unikátními a okouzlujícími lokalitami. Pohled z nadhledu nabídnou rozhledny s odpočinkovými místy vybudované například okolo stezky Perehod kolem několika vodních ploch, která je značena červenou značkou.
