1/2 – Hobití krajina se svou magičností už není pro nás tak nedostižná
Putování Novým Zélandem je snem mnoha turistů, zejména milovníků přírody. Nám se naskytla příležitost podívat se do světa, kde se odehrávaly naše oblíbené příběhy J. R. Tolkiena ve filmovém zpracování Petera Jacksona, takřka ze dne na den. Váhali jsme jenom chvíli a už jsme začali zjišťovat, co všechno budeme ke třítýdennímu pobytu potřebovat. Odjezd byl naplánován na závěr února, kdy bude na opačné polokouli krásný konec léta. Vrhli jsme se na shánění letenek, průvodců potažmo map pro chytré telefony, na vyřízení správného mezinárodního řidičáku, hledání příslušných redukcí pro nabíjecí adaptéry a taky jsme nezapomněli na prověření počtu náhradních akumulátorů do elektronických vychytávek povolených pro leteckou přepravu. Naštěstí trvala příprava na naši vysněnou cestu jen měsíc, takže stres a panika neměly šanci nás příliš zdeptat.
Krátký Stop over v Šanghaji
Přípravy na cestu jsme teda úspěšně zvládli, zbývalo jen vyměnit peníze a vytisknout letenky a z pražského letiště hurá na druhý konec světa s malým stopoverem v Číně. Svou rozlohou obrovské letiště v Šanghaji v nás zanechalo nepopsatelný a trochu smíšený pocit. I přes pokusy o pěstování rostlin v odpočinkových zónách a snahu zútulnit rozlehlé prostory koberci, nemá letiště příliš přátelskou atmosféru. My jsme se ale těšili na projížďku nejrychlejším vlakem na světě.
Plni optimismu a očekávání z cestování vlakem na magnetickém polštáři, jsme vyplnili formuláře pro opuštění letiště na několik hodin a poté následovala kontrola obličeje u přepážky, kde musí každý cestující civět nekonečných 180 sekund do kamery a tvářit se podobně jako na fotografii v dokladech. Hurá, po úspěšném ksichtění můžeme vyrazit do města. Procházíme nekonečnou halou s jezdícími chodníky a nacházíme vytouženou prodejnu lístků na MAGLEV. U pokladny si zdárně pořizujeme zpáteční lístky na zmíněnou atrakci výměnou jedné hlavy státu na papíře za stejnou hlavu státu na kovové minci a necháme si zrentgenovat příruční zavazadla s plyšáky (bez kterých neusneme) a s baterkami do všech elektro spotřebičů. Vlaková souprava vyhlíží obyčejně, až na detail, že nemá kola. Dveře se zavírají a my vyrážíme vstříc městu zahalenému ve smogu. Na informačním panelu začínají postupně naskakovat neuvěřitelně vysoká čísla představující naši aktuální rychlost, konečná je 430 km/h. Žádné prudké zatlačení do sedaček se nekonalo, vlak jel plynule a pohyboval se po vyvýšené dráze asi 5 až 10 m nad zemí a bylo z něj vidět i dál než na první strom, bohužel okolí trati bylo hodně neutěšené. Nu což, aspoň jsme v životě zažili (zatím) tu největší rychlost pozemního dopravního prostředku a pádíme zpátky na letiště, kde nás čeká let do Aucklandu.
Drobné problémy v Aucklandu
Opačná polokoule nás přivítala krásnou krajinou a přívětivou atmosférou na letišti. Bohužel musíme se všemi zavazadly jít z mezinárodního terminálu na vnitrostátní, protože si nejsme jisti jak jezdí autobusy. Co na tom, že některým z nás nechali vybalit celý kufr pro nesprávné vyplnění příletového formuláře, co na tom, že se přesunujeme v dešti, my se prostě těšíme na Queenstown a vnímáme, že jsme nejdál od domova, co jsme kdy byli. Čeká nás poslední přelet Auckland – Queenstown, asi slabé dvě hodiny letu do našeho vytouženého místa pobytu.
V Queenstownu je vše otevřeno
Po cestovním maratonu trvajícím více než 32 hodin, kdy nikdo z naší čtveřice nespal, nás průvodce zavedl do našeho Base campu pro příštích 17 strašně krátkých dní. Ubytování nás dvou proběhlo tak, že náš průvodce řekl našim dočasným spolubydlícím: tak to jsou oni a nám řekl: tady je váš pokoj, AHOJ. Když jsme se zabydleli, zjistili jsme další fantastickou skutečnost, že oni prostě vůbec nezamykají. Po dotazu, zda dostaneme klíče, nastalo zděšení a poučení, že se na Novém Zélandu jednoduše nezamyká. Pak jsme dostali prázdné SIM karty a snažili se dobít si kredit. Za cenu 16 NZ dolarů jsme měli volání zdarma do vlastní sítě a asi 1 GB dat, takže paráda. První procházkou jsme se zašli podívat na místo pobytu, kde se zabydlel druhý pár z naší čtveřice. Pak nás všechny náš průvodce zavezl autem k jezeru Wakatipu, které bylo mimochodem všude kolem. Na modré hladině vody se odrážely vrcholy blízkých hor. Po příjemné procházce jsme šli spát, abychom trochu snížili náš spánkový deficit a zvládli první plánovanou túru.
Historie zlatokopů v Arrowtownu
Třetí březen pro nás začal až po jedenácté hodině, kdy jsme se probrali z transu a těšili se na první výlet do Hobití krajiny. Průvodce nás vzal do okolí městečka Arrowtown na túru. Ale zvláštní únava z velkého časového posunu nás stále nutila odpočívat, což průvodce těžce nesl, a po dvou hodinách chcíplého pochodu a přestávek nás vzal do města na jídlo. Ulice Arrowtownu, coby bývalého hornického města plného zlatokopů, vypadaly jako na Divokém západě. Cestou z města jsme také viděli pár, slovy dvě, staré zbořeniny, v nichž žili první osadníci a hledači zlata. Odpoledne jsme vystoupali na blízký kopec Germanhill a žasli nad neuvěřitelným množstvím hřibů, které tady nikdo nesbíral.
Výlet za ledovcem Earnslaw
Výlet začínal z našeho základního tábora a opět jsme se přibližovali autem, které v den našeho příletu koupil náš průvodce na poště, ať to zní jakkoli divně. Přijeli jsme do oblasti Glenorchy a vydali se po Earnslaw Burn Track k ledovci. Klobouk dolů před naším klubem turistů a jeho prací na značení turistických tras, protože ztratit se tu se nám nepodařilo ani jednou. Možná i díky tomu, že všude vedla pouze jedna cesta, na které visely cedule zapovídající putování mimo značenou trasu, někdy i pod pohrůžkou zastřelení. Na Novém Zélandu je osobní vlastnictví na jiné úrovni než u nás, nejsou zde výjimkou lidé vlastnící několik kopců nebo část pohoří. Skoro pět hodin jsme procházeli nádhernou krajinou, kde jsem poprvé v životě viděl hustý les jako z učebnice. Každý strom měl své území spojené s nepřeberným množstvím dalších živých organismů tvořících jednotlivá patra lesa. Po mnoha vystoupaných metrech se před námi otevřelo údolí jako z jiného světa. Najednou hustý les nahradily nízké keře a trsy trávy. Strmé svahy byly pokryty burácejícími potoky a ostré údolí vyplňovala říčka ledové vody. Putování malebným údolím končilo u skalní stěny, na níž se rýsoval ledovec. I když výhled kazila těžká oblaka přinášející déšť, byl to nezapomenutelný zážitek. Když jsme se večer vraceli na ubytovnu, hladinu jezera Wakatipu zbarvily krásné červánky.
Město Dunedin, lachtani a tučňáci
V pondělí šli naši průvodci do práce a my jsme, na jejich doporučení, zahájili putování po východním pobřeží Jižního ostrova jen za asistence tištěného průvodce. Díky půjčenému autu nám cesta rychle ubíhala a nechali jsme se uchvátit neskutečně krásnou krajinou. Mohli jsme se dohadovat, na kterém kopečku uvidíme “vrky“ mezi nepřeberným množstvím ovcí nebo kde bude Legolas trénovat střelbu z luku. Přístavní město Dunedin nás překvapilo svou rozlehlostí a poměrně strmými ulicemi. Některé historické stavby připomínají Skotsko a zajímavá je původní budova nádraží. Nejzazší konec poloostrova Harrington Point ukrývá přírodní rezervaci, kde žijí vzácní albatrosi a kde je možné pozorovat lachtany. Podle příručky tu žije i kolonie chráněných tučňáků, ale nám se je nepodařilo zahlédnout.
Majáky na Kaka Point a Nugget Point
Před cestou dál na jih ve směru na Kaka Piont a ke Catedral Cave jsme se ubytovali v Taieri Mouth Beach Holiday Camp. Při jízdě k dalšímu z majáků na konci světa nás z levé strany fascinoval pohled na nekonečný Pacifik a po pravé ruce se naskýtaly nádherné výhledy na kopcovité pobřeží. Majáky na skalnatých výběžcích do oceánu jsou nádherné stavby, až si člověk říká, jak pracné muselo být vybudovat je na nejvzdálenějším konci skály a doufat, že odolají zubu času i erozi podloží. Výhled od majáku Nugget Point směrem na oceán člověku připomene jeho opravdovou velikost (či spíše malost). Když jsme se přestali soustředit na modrý obzor, zahlédli jsme pod sebou kolonii lachtanů vyhřívajících se na skalách.
Vodopády McLean
Další plánovaný cíl naší cesty měla být Cathedral Cave, jeskyně na břehu moře, kterou vymlela voda. Ta je však přístupná jen při odlivu a ten jsme nestihli. Díky tomu se nám podařilo navštívit úžasné vodopády McLean Falls, přístupné po stejnojmenné stezce vedoucí lesem s původní vegetací typickou pro Nový Zéland, chráněnou v rámci Catlins Forest Park.
Te Anau je rájem pro turisty
Z východního pobřeží Jižního ostrova směrem k městu Te Anau bylo nutné se prokousat přes nekonečnou rovinu vnitrozemí. Krajina se totiž od pobřeží dál přerovnala v placku a až asi po dvou hodinách cesty se teprve začaly před námi tyčit první vrcholky Alp. Ten pohled však stál za to, čekali jsme, že na každém vyšším kopci vzplane vatra a Gondor bude volat o pomoc. Město Te Anau je rájem pro turisty, kterým stačí navštívit během dovolené jen jednu zajímavou destinaci. Tady najdou spoustu atrakcí, jak na vodní ploše stejnojmenného jezera, tak i v blízkém okolí. Nás zajímalo nástupní místo na údajně třídenní túru Kepler Track naprostou divočinou. Ze zmíněné trasy jsme prošli asi hodinu po stezce na plážích u jezera Te Anau a pak jsme se vydali směrem k jinému lákavému cíli – na Milford Sound. Ubytování nám poskytl kemp DOC – Henry Creek Campsite. Kempy tohoto typu se pro nás staly nerozlučnými přáteli. Zajímavostí, nebo spíš pro mne překvapením, byl způsob platby a evidence ubytovaných osob: Po příjezdu na místo vyhrazené ke kempování si turista našel přístřešek, v němž visel ubytovací řád a pokyny, a byla zde schránka s registrační kartičkou a lístkem. Na ně jste vyplnili SPZ vozidla a počet osob a stanů, kartičku jste vrátili do přiložené obálky spolu s odpovídající částkou za ubytování a vložili do schránky. Vyplněný lístek jste připevnili na stan. Ráno prošel pracovník DOC celý kemp a zkontroloval umístění lístků na stanech a to bylo všechno. Jednoduché, fungující a založené na důvěře.
Plavba po fjordu Milford Sound
Milford Sound je místo pro přímo koncentrované zážitky. Jedná se o asi 15 km dlouhý fjord, který dle průvodce čekal hezkou řadu let na zmapování. Lodě zde měly strach plout pro jeho klikatý tvar a neurčitou hloubku vody. Domorodí obyvatelé Nového Zélandu Maorové údajně chodili pěšky z vnitrozemí přes sedlo ve výšce 1300 m. Dnes je to národní park s panenskou přírodou. Plavba výletní lodí nám začala ještě před východem slunce, kdy jsme se vydali vstříc vodám Tasmanova moře klikatým fjordem s ostrými svahy mohutných kopců tyčících se nad vodní hladinou. Na svazích byl vidět nespočet potůčků tvořících vodopády a také stromy rostoucí snad přímo z vody. Každá zákruta měnila díky vycházejícímu slunci barvy od zelené až černé přes světle zelenou postupně až ke zlaté. Na konci fjordu nás čekala atrakce, delfíni předhánějící se s lodí a pak návrat kouzelnou krajinou zpět do přístavu.
Cesta přes horský tunel Houmer
Z fjordu Milford Sound vede pro vozidla jediná cesta, a to přes řadu mostů, pod nimiž protéká průzračně čistá voda, a především přes tunel Houmer. Tento jednoproudý tunel řízený semaforem s čekáním do 5 minut nám ušetří stoupání do výšky cca 1300 m n.m. Na druhé straně tunelu, vzdálenější od fjordu, je krajina bohatá na vodu se spoustou vyhlídkových míst. Měl by tu žít papoušek Kea, který je místní atrakcí, ale my jsme ho viděli jen na fotografiích.
Key Summit Track
Jeden fantastický zážitek na den je málo, takže po plavbě fjordem následoval další, a to v podobě túry jedinečným lesem v Národním parku Fjordland. Hustý porost, kde se jeden strom předhání s druhým o to, který vytvoří větší korunu a nabídne životní prostor dalším nejrozmanitějším druhům rostlin. Pak vyjdete z hustého divokého lesa na území porostlé klečí a zakrslými dřevinami jenom pro to, abyste na hřebenu kopce narazili na rašelinová jezírka a mechem porostlé kostry obřích stromů. Mnoho malých údolí skrývá bažiny, takže je nutné mít pevné boty a výbavu i pro deštivé počasí. Na konci túry jsme si říkali, že to stálo za to, i kdybychom jeli domů hned zítra. Naštěstí bylo před námi ještě deset nezapomenutelných dní.
Alpy jsou i tady
Další den nás čekala cesta od jezera Te Anau. Navštívili jsme městečko Kingston nacházející se na opačném konci jezera Wakatipu než je oblast Glenorchy. Podle pověsti žije v jezeře Wakatipu obrovská příšera, která svým dýcháním způsobuje kolísání hladiny. Pravý důvod je prozaičtější, jezero je tak rozsáhlé, že má na něho vliv Měsíc podobně jako na hladiny moří. Po doplnění zásob jsme vyrazili k jižním Alpám, ano tak se jmenuje i pohoří táhnoucí se přes celý Jižní ostrov a část Severního ostrova. Nocovali jsme v kempu White Horse Hill, a že jsme pod horami nás ujistila nízká noční teplota a silný ranní chlad. Na túru jsme vyrazili poté, co nám přestaly drkotat zuby, vybaveni teplým oblečením a řádnou svačinou.
Mueller Hut track
Ráno byly alpské velehory skryté nízkou oblačností. Na začátku tracku Mueller hut vede cesta vyschlým korytem řeky, která nás dovedla na úpatí strmého kopce, kde na nás čekalo schodiště z dřevěných hranolů. Už jen nápis na spodním schodu, že na vrchol vede dalších 1964 schodů nás příjemně rozehřál. Oblačnost byla opravdu nízká, protože se někde na sedmnáctistém schodu rozpouštěla. Výhled na okolní vrcholky pokryté ledem a údolí vyplněné bílou mlhou nám dal zapomenout kolik schodů jsme museli vyšlapat. Když jsme dorazili k malebnému horskému jezírku, v němž se zrcadlila nejvyšší hora Nového Zélandu, Aoraki (Mount Cook 3724) byli jsme asi v jedné třetině našeho výstupu. Další část hikingu vedla na hřeben do výšky cca 1900 m s prudkým stoupáním. Z hřebene byl opět dechberoucí výhled na nejvyšší horu a dále pak na kotlinu, do níž se, jen tak mimoděk, spustila menší ledovcová lavina. Kdybychom nad sebou neviděli blankytně modrou oblohu, věřili bychom, že hřmí, ale díky lavině jsme měli horský zážitek kompletní. V údolí jsme zase obdivovali horské pleso s vodou bílou jako mléko, která přetékala hráz vytvořenou činností ledovců a tekla do světle modrého jezera Pukaki.
U Jezera Ohau
Po výstupu a kochání se pohledem na nejvyšší horu Nového Zélandu jsme postavili stany na březích jezera Middleton, poblíž jezera Ohau, kde jsme zažili úžasný výhled na západ i východ slunce a odměnili se soud-kem piva. Jezera Ohau, Tekapo a Pukaki jsou ledovcového typu a ačkoli mezi nimi neexistuje přirozená vodní spojnice, člověk dokázal tato tři jezera propojit umělým kanálem a umožnit migraci ryb. Pro milovníky rybolovu se tak staly tato jezera rájem na zemi. Naše putování pokračovalo směrem na západní pobřeží. Minuli jsme jezera Wanaka a Hawea a přestávku jsme si dopřáli až na Blue Pools, kde odvážnější z nás vyzkoušeli skok do vody z mostu a my ostatní jsme se alespoň osvěžili ve vodě. Nocovali jsme na dalším kempovacím místě v Cameron Flat.
Pokračování našeho výletu po Novém Zélandě, tentokrát směrem na západní pobřeží, bude hned po novém roce.
15. února 2020 proběhne v kině Dlabačov již 2. ročník celodenního festivalu Zažij Nový Zéland, který návštěvníky seznámí s novozélandskou přírodou, maorskou kulturou nebo možnostmi cestování. Více info zde