Bełżec – peklo na zemi, kde docházejí slova i dech

Vyrážíme ze Sobibóru. O návštěvě odlehlé lokality obklopené jezery, bažinami a hlubokými lesy, která se stala místem nelidského šílenství těch, kteří si mysleli, že budují nové a vyšší lidství, jsem psal minule. Když se nad tím v autě zamýšlím, zjišťuji, že se vracím vlastně proti proudu času. Z továrny na smrt do továrny na smrt, která této továrně na smrt předcházela.

Na začátku května je na polsko-ukrajinském pomezí dusno. Další cíl. Bełżec. První peklo své druhu – účelové zařízení určené výhradně pro vyvraždění Židů v dané oblasti (a taky několika set Romů). Když bylo cíle dosaženo, tábor byl zrušen. Co bylo odzkoušeno zde, našlo své děsivé pokračovatele v Sobibóru a Treblince.

Bełżec byl místem rychlého běsnění. Tábor se začal budovat na hlavní železniční trati mezi Varšavou a Lvovem v listopadu roku 1941 (osobní vlaky po ní nyní nejezdí, ale koleje jsou pár desítek metrů od bývalého tábora). Za dobu fungování od března do prosince 1942 zde bylo v plynových komorách zavražděno 435 tisíc Židů. Příjezd prvního transportu z Lublinu 17. března je považován za začátek Operace Reinhard. Jen během prvního měsíce zde bylo zavražděno 80 tisíc lidí (30 tisíc z Lublinu a stejný počet ze Lvova). V květnu a červnu byly transporty do tábora na měsíc pozastaveny. Aby se zvýšila intenzita běsnění na dvojnásobek, musely být dobudovány nové a výkonnější plynové komory. V prosinci byl tábor zničen – dílo bylo dokonáno – většina Židů z Generálního gouvernementu byla zavražděna.

Bełżec – peklo na zemi – přežilo pouze několik lidí (četl jsem údaje o dvou, ale také sedmi osobách). Byl také dílem ďábelského utajení. Lokalita s poměrně malou rozlohou (čtvrt kilometru na čtvrt kilometru) byla skvěle maskovaná od okolí. Tábor s dvěma částmi, kdy ani členové SS doprovázející transport nevěděli, co se v jeho útrobách děje. Konspirace dotažená takřka ke svému limitu. Mírumilovně vypadající část tábora a uvítací proslov k přijíždějícím ze strany vedoucího tábora v nich budily důvěru, že šlo opravdu o tranzitní tábor, odkud budou dále směřovat do pracovních lokalit v okolí. Potom děsivá smrt v plynových komorách, které na sebe vzaly podobu koupelen.

Cestujeme ze Sobibóru po polsko-ukrajinské hranici. S dvěma odbočkami. Působivá města Chelm a v registru UNESCO zapsaná renesanční Zamość. Krásná města, kterých se děsivá historie dotkla také. I v nich žila početná židovská komunita, jejíž likvidace byla cílem Operace Reinhard.

Noc trávíme na hranici v městečku Horodło. V malém sídle s velkou minulostí a také početnou vyvražděnou židovskou komunitou během druhé světové války. Pobyt na samé hranici Schengenu stojí za samostatný text. Poprvé poznávám východní Polsko v dimenzích, jak bývá vnímáno u nás. Dost kontrastní podvečer. Chudá lokalita. Alkoholismus. Mírná letargie a beznaděj. Do toho mládež házející bedny vodky a piva před víkendovým večírkem do zbrusu nového BMW.

Z Horodła do Bełżec dorazíme za hodinu a půl po superopravené silnici krásnou zemědělskou východopolskou krajinou. V jedenáct ráno je vedro k padnutí. Bełżec je hezky upravená obec podél silnice, která po deseti kilometrech narazí na státní hranici a pokračuje jako dálnice do Lvova.
Památník v lokalitě bývalého tábora, který byl i přes děsivá čísla obětí poměrně malý, spatříte za železniční tratí kousek od cesty.

A památník je opravdu monumentální a děsivý. Procházím betonovým koridorem mezi dvěma částmi svažujícího se pole, které je vybudované z pekelně temné strusky. Tak temné a tak děsivé, jak může být jen… Bełżec.

A vcházím do pekla, které přede mnou procházely stovky tisíc lidí, kteří na rozdíl ode mě potom nemohli sednout do auta a odjet. A když tu pomyslnou cestu smrti dojdu do konce, čeká na mě v betonové kryptě citace z knihy Jób v polštině, hebrejštině a angličtině – Země, nepřikrývej moji krev, můj křik ať odpočinku nedojde!

Celou tu cestu hlouběji a hlouběji betonovým koridorem lemují různě zakřivené a zalomené dráty, mříže, ohnuté pařáty smrti a symboly místa, odkud není úniku…

A když vyjdete ze srdce temnoty po schodech nahoru, uvidíte olemovaný prostor struskového pole tabulkami s názvy měst, odkud sem transporty směřovaly. Fouká vítr a vy zíráte dolů na temný prostor pole smrti.

A dole na betonové stěně v rohu areálu čtete – Here in this carload/I, Eve, with my son Abel. If you see my older boy,/ Cain, the son of man,/ tell him that I.
A hned vedle se tyčí části kolejnic, pražců. Ožehnutá temnota temnot a symbol toho, jak se sem lidé dostali.

A stromů je ve struskovém poli mrtvých pomálu. Ale jsou tu. Trčí z temné plochy struskového pole. Jako svědci toho, co zde proběhlo před tři čtvrtě stoletím.

A celou dobu mi rezonuje v hlavě famózní Vladimír Holan v Noci s Hamletem…

I kdyby nebylo Boha, i kdyby nebylo lidské duše,

i kdyby duše byla, ale byla smrtelná,

i kdyby nebylo zmrtvýchvstání,

i kdyby nebylo pak už nic, opravdu nic,

moje, stejně jako tvoje účast na takové komedii

byla by zas jen soucitem, soucitem s žitím,

které je jenom dech a žízeň a hlad

a páření a nemoc a bolest…

A pak vám to docvakne…vždyť je to blbost, ten ultrakonzervativní básník měl vztah k Židům jako vrahům Kristovým…problematický mírně řečeno…

A Jan T. Gross ve své knize Zlatá žeň popisuje, jak Poláci během války i po ní parazitovali na Židech zahnaných vražedným režimem do kouta…A zmiňuje i Bełżec. Poválečná prosperita obce podle něj do značné míry vyrostla také na bohatství těch, kteří byli v lágrech zabiti.

Samotné muzeum Bełżecu v útrobách ledově chladného betonového prostoru je velice působivé. Ať je to s polským přístup k Židům jakkoliv, provedení je tak uvěřitelné, profesionální, emotivní, chladné, až z toho mrazí. A zvuky se v betonovém prostoru rozléhají až k úleku.

Vyzvednu v autě setřici, která spokojeně spí na zadním sedadle, a jdeme se projít do borovicového lesa okolo areálu bývalého lágru. A mám divný pocit. Je tu ticho, úplné ticho a slunce pálí…A kousek od bývalého tábora žijí v domcích lidé. A jedna z kolejí, která do lesa odbočila od hlavní trati, končí v písčité půdě. Směřuje do ztracena….